Přiznávám, že samotná cesta do Indie mě moc nelákala. Ba naopak. Přestup v Dubaji ještě ok, ale potom přesun do Hyderabadu a sedmihodinové čekání na následný let do Vijayawady. Padesátiminutový. Dlouhé čekání, malé letiště přeplněné lidmi, a to lidmi, kterým se buď nebudu líbit nebo mě budou chtít nějak ošidit To byla moje představa. Už ani nevím, kde se vzala, ale byla se mnou přinejmenším na letišti v Praze.
A skutečnost?
1) 
… v Dubaji jsme nastoupili do velkého letadla, kde jsem měla kolem sebe spoustu prostoru, a oznámili nám, že čekáme na volnou dráhu. Čekali jsme snad tři hodiny. Takže jsem si hezky pospala a doba na přestup se mi výrazně zkrátila. O další zkrácení se postaraly různé procedury – bezpečnostní a pasová kontrola, čekání na kufr, nové odbavení kufru a další bezpečnostní kontrola … Ze sedmi hodin se staly hodiny tři.
2)
Letiště vypadá moc hezky, moderně a plné nejrůznějších obchůdků, takže je tu co dělat. A přeplněné není… Akorát se mi zatím nepodařilo najít nějakou kávu. Budu muset dát další kolečko halou…
3)
A lidi si mě samozřejmě nevšímají. Tedy, když tu sedím a píšu, nikdo mi nevěnuje ani pohled. Ale když někde zmateně koukám, hned mě někdo oslovuje a snaží se mi pomoct. Např. nemohla jsem po jedné kontrole najít pásek a pan bezpečák ho objevil na zemi, kam musel nějak propadnout (ten pásek, samozřejmě). Nebo odletová hala a mé tápání, do které fronty se zařadit. Mladík se mi věnoval tak dlouho, dokud nenašel ten správný kiosek, kde mi odbavili kufr.
Závěrem tedy říkám – nevytvářejme si představy a raději žijme každý okamžik. Negativní představy nás zbytečně trápí a „nic se nejí tak horké, jak se to uvaří“.