Naše mise přináší spoustu zajímavých a zcela neočekávaných zážitků. Už samotný fakt, že v těchto končinách pobývá americko-evropsko-australská skupina vyvolává spoustu zájmu a ruchu. Když jsme navíc někam pozváni, neobejde se to většinou bez různých oficialit a velmi milého pohostinství. Zářným příkladem budiž naše poslední společná sobota.
Díky našemu místnímu průvodci Amruthovi jsme pozváni na vysokou školu SVIET (Sri Vasani Institute of Engineering & Technology) v Machilipatnam, abychom se studenty vedli diskusi na téma kariéry v IT. Abychom sdíleli své zkušenosti a rady, které by jim mohly pomoci, až skončí své studium. A od okamžiku našeho příjezdu to vypadá, jako by přijela významná státní delegace. Nebo jako příjezd celebrit na filmový festival? Raději hezky popořádku…
Vystupování z minibusu za asistence fotografa. Podávání rukou a vítání. Vstup do budovy školy, vázaná květina (podobná té, kterou jsme dostali v přístavu Machilipatnam), podávání rukou a vítání. Fotograf je přítomen. Konferenční místnosti, čelní představitelé školy, krátký briefing. Fotograf nesmí chybět. Hlavní bod našeho programu, setkání se studenty, panelová diskuse ve třech místnostech. Fotograf chodí od místnosti k místnosti a dokumentuje. Shromáždění všech v jedné místnosti, krátké proslovy, předávání šál a certifikátů. Taková malá promoce. Fotograf je ve svém živlu. A uživá si to ještě víc ve chvíli, kdy začnou skupinová fota. Máme jich asi padesát, protože se musel vyfotit každý a nejlépe každý zvlášť. Skupina cizinců a „on“…
Pravé šílenství však začíná až poté – studenti dostanou několik minut na to, aby se s námi mohli vyfotit. Dav nás obklopuje a pohlcuje, vybírají si každého z nás zvlášť a oslovují slovem „selfie?“… Tolikrát, co v Indii, jsem se snad za celý život nevyfotila! A ke konci vytahují ještě těžší kalibr – chtějí autogram!
A jaká byla diskuse?
Ze začátku jsem se trochu bála – neměli jsme nic připraveného a studenti se zdáli být zakřiknutí. Zdravili nás tím, že vstávali v lavicích (na vysoké škole!), oslovovali nás „sir“ a „madam“ a moc nereagovali. Pouze, když jsem zmínila „Czechoslovakia“, spustilo se davové kývání hlavou. Takové to indické. První úsměvy vyvolala Anca, když vyslovila „boyfriend“… Možná i díky naší otevřenosti se ledy brzy prolomily a první odvážlivci spustili své otázky. Vždy po celou dobu od vyvolání do konce naší odpovědi stáli. Otázek nakonec přišla celá řada a asi by jich přišlo ještě víc, kdyby bylo více času…
Na závěr musím říct, že jsem si to moc užila. Tento formát diskuse mě bavil, všichni jsme se vzájemně doplňovali a studenty naše názory a postřehy zajímaly. Jenom jsem občas měla problém otázku zachytit – jednak kvůli sluchu, jednak kvůli silnému akcentu. A taky vím, že musím zapracovat na pohotovém vyjadřování se do mikrofonu před větší skupinou lidí.