Dnes se program do značné míry opakuje jako předchozí den (Návštěva u rybářů č. 1) – čeká nás interview s rybáři v dalším přístavu. Opět začínáme v sedm ráno v hotelu a projíždíme městem a krajinou…
Už na první pohled je zřejmé, že spousta věcí je jiných než předchozí den… Lidé a místo se mění a díky tomu se mění i celková atmosféra. projíždíme smíše městskou krajinou (včera byla venkovská), máme jiného průvodce/překladatele a samotný přístav – Machilipatnam – je naprosto odlišný než ten včerejší. Působí dost smutně a je to tím, že je prázdný. Včera jsme pozorovali čilý ruch při vykládání úlovků, dnes procházíme velkým prostorem u provozní haly, kde není ani noha. Tedy, když nepočítám lidi, kteří přijeli očividně kvůli nám. Důvoddem je, že příjezdový kanál je zanešený a čeká se na vyčištění, resp. vybagrování. Lodě se sem vůbec nedostanou, tak zatím parkují blíže vesnici.
Dnešní diskuse se pak odehrává v menším počtu než ta včerejší. A židle jsou připraveny pod přístřeškem benzínové stanice. Přímo u tankovacích stojanů! Na uvítanou dostáváme každý kytičku a u předávání nám tleskají. Je to dojemné, protože je vidět, že vůbec nejsou na podobné oficiality zvyklí a chtějí nám udělat radost.
Hiearchie je z jejich chování stále cítit, ale o poznání méně než včera. Obecně odjíždím s pocitem, že jsme navšítivili chudší část rybářů, o to více však žijí jako komunita a jsou si blíž. Na mě udělali velký dojem svojí otevřeností (dozvěděli jsme se více než včera) a snahou nás uctít jako hosty.
A nakonec zasvítí sluníčko, tak vše vypadá veseleji. Dělají to i pestré barvy, které tady používají…
P. S. Krav je tu všude hodně, viděla jsem nějaké i v ulicích Vijayawady, ale nevypadají moc zdravě…
