Asi bych měla raději pojmenovat tento článek místo „postřehy“ zkušenosti. Je to taková směsice obojího…
Autorikša
Autorikša je tu všude. Vlastně si ani nevybavuju, že bych viděla „klasickou“ cyklo-rikšu. Místní tuto dopravu hojně využivají a dokáží využít každé místo. Jednou jsem jich napočítala sedm…
Oblečení
Tradiční oblečení nosí hlavně ženy. Muži mají většinou kalhoty a košili, mladší ročníky džíny a tričko s límečkem. Zato ženy chodí snad výhradně buď v sárí nebo v kameez. Rozhodně jsem tu neviděla ženu, která by odhalovala kotníky. To já samozřejmě dělám téměř pořád (nosím tříčtvrťáky), ale šaty zatím nechávám viset ve skříni…
Na druhou stranu si nedovedu představit, že bych chodila v sárí, protože to většinou znamená napůl odhalené břicho a záda. Je to v podstatě kratičké tričko s velkým výstřihem na zádech a dlouhatánský kus látky omotaný kolem pasu a ramen.
Jídlo
Zatím nejlepší jídlo jsem jedla rukou z banánového listu. Ten byl připraven na stůl jako prostírání a talíř v jednom. Na něj přišla rýže, kterou jsme si dochucovali celou řadou omáček a koření. Opatrnosti není nazbyt, neboť všechno je hodně výrazně ochuceno a pálí to až k slzám (mě to spíš čistí nosní dutiny…).
Jinak je kuchyně buď vegetariánská nebo založená na kuřecím mase. Bohužel hodně jídel je smažených, dokonce i pšeničné placky (ve stylu tortily) jsou většinou omaštěné. A to nemluvím o dezertech! Buď je to sladké mléko, většinou zahuštěné a výborně ochucené, nebo jakýsi smažený krekr vydatně namáčený v sirupu. Rozhodně se nezdá, že by se mi mohlo podařit tady zhubnout…
Jinak mi Indie, lépe řečeno Vijayawada, hodně připomíná Indonésii. Jen je méně zelená, je tu daleko víc lidí a krav. Taky provoz v ulicích je úděsný a přecházení je umění. A všichni tu strašně zvláštně kývou hlavou…