Cestování po Indii

Po ukončení oficiální části a dojemném rozloučení s kolegy se přesouvám do Dílí, kde na letišti čeká Peťa a kde začíná naše společné putování po severní Indii. Hurá dovolená.

Nemám ambice psát cestovatelský deník či blog, tak se zaměřím na své dojmy.

Obecným znakem Indie je její přelidněnost, téměř nulový respekt k životnímu prostředí a velká volnost pro zvířata. Všude nás tak provázely odpadky, zápach, kravské a psí výkaly, prach, … Při chůzi si člověk musí dávat pozor, aby nevrazil do krávy, nepřišlápl psa či dokonce člověka. Ano, někteří tu spí i na chodníku a na různých jiných bizardních místech.

A zvířena volně pobíhající v ulicích čítá krávy, psy, prasata, občas kuřata, kozy a opice. V menších městech více než ve velkých. A velkou výjimkou je Kašmír.

indicke ulice
Místní cestovní kanceláře jsou velice šikovné a zařídí vše dle vašich přání. Nám zorganizovali hotely, řidiče, lístky na vlak, vnitrostátní přelety a některé vstupy. Jen je potřeba se obrnit trpělivostí, protože vouchery přicházely postupně a někdy na poslední chvíli. A průběžný kontakt se odehrával přes what’s up.
A cena? Musím říct, že levné to nebylo, ale stálo to za to.

Hotely jsem vyzkoušela různé. Od luxusního ve Vijaywadě přes otřesný (ale levný) v Dílí až po houseboat ve Srinagaru. Vše je tu možné, záleží jen na preferencích a rozpočtu.

Spací vlaky druhé i třetí třídy byly překvapivě v pohodě. Na Indii. A v porovnání s tím, co jsme viděli v nižších třídách. A možná taky v porovnání s nádražími. Náš první vlak vyrazil z Agry o dvě hodiny později a do Varanasí se přidaly další čtyři hodiny, takže celkový součet činil šest hodin zpoždění. A nikdo se nad tím nepozastavoval. Naštěstí další vlak (z Varanasí do Kolkaty) už jel včas.

Velký zážitek bylo čekání na nádraží. Lidi všude. Stojící, sedící i ležící. Mezi nimi psi a sem tam se prošla i nějaká kráva. Ve Varanasí si nás býček asi spletl se sloupem a začal se otírat. Vedro děsné. A záchody ještě úděsnější. Pisoáry zalité vodou. To od toho jak se všichni omývají. Smrad nepopsatelný.

Při pozorování indických rodin jsem dospěla k těmto závěrům:

  • Indické rodiny jezdí plně vybavené – vždy mají dost jídla a vody a hlavně deku, kterou rozprostřou prakticky kdekoli a dlouhé čekání tráví posedáváním a poleháváním.
  • Indové se v hygienických návycích neliší ať jsou chudší či bohatší. Šťourání v nose, hlasité krkání a odhazování odpadků kamkoli provozují všichni.
  • Neradi chodí pěšky (ženy asi ani dost dobře nemůžou, když mají sarí, které je u kotníků dost úzké), s oblibou využívají tuk tuky a taky nosiče. Bohatší rodiny si najmou nosiče, který nese zavazadla a razí cestu úzkou uličkou, kde se v jednom kuse někdo motá.

Provoz na silnicích má svůj specifický indický řád. Po rozbitých silnicích jezdí auta a jiná vozidla nejrůznějších typů a vyhýbají se navzájem jak se dá. Maximální rychlost zřídka přesáhne 50 km/hod, takže i relativně krátké vzdálenosti zdoláváme hodiny. A bez troubení se to rozhodně neobejde. Na druhou stranu musím říct, že řidiči jsou klidní a viditelně se nerozčilují.

provoz na silnicich

A závěr?

Indie je pro mě zemí velkých extrémů: nesmírná bída kontrastuje s velkým přepychem, smart phony s internetem používané negramotnými lidmi v chatrčích, neustálé oslavování některého z bohů nebrání v neomaleném požadování spropitného za cokoli, …