SVIET aneb diskuse se studenty

Naše mise přináší spoustu zajímavých a zcela neočekávaných zážitků. Už samotný fakt, že v těchto končinách pobývá americko-evropsko-australská skupina vyvolává spoustu zájmu a ruchu. Když jsme navíc někam pozváni, neobejde se to většinou bez různých oficialit a velmi milého pohostinství. Zářným příkladem budiž naše poslední společná sobota.

Díky našemu místnímu průvodci Amruthovi jsme pozváni na vysokou školu SVIET (Sri Vasani Institute of Engineering & Technology) v Machilipatnam, abychom se studenty vedli diskusi na téma kariéry v IT. Abychom sdíleli své zkušenosti a rady, které by jim mohly pomoci, až skončí své studium. A od okamžiku našeho příjezdu to vypadá, jako by přijela významná státní delegace. Nebo jako příjezd celebrit na filmový festival? Raději hezky popořádku…

Vystupování z minibusu za asistence fotografa. Podávání rukou a vítání. Vstup do budovy školy, vázaná květina (podobná té, kterou jsme dostali v přístavu Machilipatnam), podávání rukou a vítání. Fotograf je přítomen. Konferenční místnosti, čelní představitelé školy, krátký briefing. Fotograf nesmí chybět. Hlavní bod našeho programu, setkání se studenty, panelová diskuse ve třech místnostech. Fotograf chodí od místnosti k místnosti a dokumentuje. Shromáždění všech v jedné místnosti, krátké proslovy, předávání šál a certifikátů. Taková malá promoce. Fotograf je ve svém živlu. A uživá si to ještě víc ve chvíli, kdy začnou skupinová fota. Máme jich asi padesát, protože se musel vyfotit každý a nejlépe každý zvlášť. Skupina cizinců a „on“…

Pravé šílenství však začíná až poté – studenti dostanou několik minut na to, aby se s námi mohli vyfotit. Dav nás obklopuje a pohlcuje, vybírají si každého z nás zvlášť a oslovují slovem „selfie?“… Tolikrát, co v Indii, jsem se snad za celý život nevyfotila! A ke konci vytahují ještě těžší kalibr – chtějí autogram!

jedno selfie taky pro mě
jedno selfie taky pro mě

A jaká byla diskuse?

Ze začátku jsem se trochu bála – neměli jsme nic připraveného a studenti se zdáli být zakřiknutí. Zdravili nás tím, že vstávali v lavicích (na vysoké škole!), oslovovali nás „sir“ a „madam“ a moc nereagovali. Pouze, když jsem zmínila „Czechoslovakia“, spustilo se davové kývání hlavou. Takové to indické. První úsměvy vyvolala Anca, když vyslovila „boyfriend“… Možná i díky naší otevřenosti se ledy brzy prolomily a první odvážlivci spustili své otázky. Vždy po celou dobu od vyvolání do konce naší odpovědi stáli. Otázek nakonec přišla celá řada a asi by jich přišlo ještě víc, kdyby bylo více času…

panelová diskuse
panelová diskuse

Na závěr musím říct, že jsem si to moc užila. Tento formát diskuse mě bavil, všichni jsme se vzájemně doplňovali a studenty naše názory a postřehy zajímaly. Jenom jsem občas měla problém otázku zachytit – jednak kvůli sluchu, jednak kvůli silnému akcentu. A taky vím, že musím zapracovat na pohotovém vyjadřování se do mikrofonu před větší skupinou lidí.